Změny krajinných prvků v letech 1830 až 1951

Změny jsou značné. Způsobily trvalé změny přírodního prostředí, které ještě neskončily, ba naznačují, že dále porostou a to především v negativním smyslu. Změny se dotkly především Černotína.

První katastrální mapy obou obcí z roku 1830 představují území jako kulturní krajinu, vytvořenou činností obyvatel od dob kolonizace (12. století). Krajina je, až na neobdělávatelné plochy, odlesněná. Obytná zóna obou obcí je vázána na Hluzovský potok. Rozsah obcí je ovlivněn feudální stagnací, rozšiřování obcí je v začátku. Přirozený průtok Bečvy i potoka je omezován minimálně. Přírodní zdroje jsou využívány nejnutnějšími způsoby k zajištění existence obyvatel. Dopravní struktura má, až na okresní silnici z Hranic do Valašského Meziříčí (Krásna), jen místní charakter. Základ tvoří polní cesty a chodníky. Hranice katastrů jsou vymezeny většinou přirozeným způsobem, lesem nebo vodním tokem. Hranice mezi Hluzovem a Špičkami naznačuje účelové vytýčení. Bližší vysvětlení není známo.

Podle mapy z roku 1830 vstupovala Bečva na černotínské území pod Skalama více rameny a dělila se i směrem ke Skalicku. Z nákresu lze usuzovat na usazovací činnost Bečvy, což podle měření v prostoru hřiště pokračuje stále. Její další postup je obdobný jako dnes. Před Cerekviskem se však stáčí až k černotínské Skalce a odtud na protější stranu údolí pod Hradištěk. Odtud přechází na pravou stranu údolí do prostoru dnešního nádraží Teplice n.B., který je dnes vysoko navezen nad původní terén. Tady opouští území Černotína. V údolní nivě Bečvy na Černotínsku zůstala řada starých slepých ramen a bařin, které se obnovovaly povodněmi. Zrušení oblouku Bečvy pod černotínskou Skalku si vynutila stavba železnice v roce 1884. V průběhu druhé poloviny dvacátého století došlo k vyschnutí bařin a slepých ramen Bečvy, což je pravděpodobně způsobeno ukládáním většího množství usazenin z eroze půdy po scelování pozemků při socializaci zemědělství z výše položeného území a snižováním hladiny spodní vody v údolní nivě. Podobnými důsledky eroze trpí i Hluzovský potok.

Hluzovský potok je zakreslen jako klikatá vodoteč protékajícími mezi zahradami tak, jak je zakreslen i v mapě z roku 1951. Změna je v úseku od školy po číslo 35 v Černotíně. Tady byl potok po stavbě školy a kostela vyrovnán. Vypořádání se sousedy bylo provedeno do konce devatenáctého století. Potok protékal od Kútú vrbím a ústil do Bečvy pod Cerekviskem.

Ke změnám vodního režimu v Černotíně došlo při odvodňování půdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Za zmínku stojí odvodnění Jezer. Odvedením vody byla ukončena existence jezera, které tu zbývalo po dávném korytu Bečvy a připomíná se ještě na začátku devatenáctého století. Na původním korytu pod Hradištkem zůstal dosavadní most z roku 1858. Do té doby bylo možno přecházet a přejíždět Bečvu do Skaličky a Ústí brody na Skalicku, pod Skalama a na Cerevisku.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla zahájena regulace Bečvy. Koryto bylo vytýčeno racionálně tak, aby zachytilo zvýšený průtok. Vrbí je schopno zachytit menší běžné povodně. Zrušena byla vedlejší koryta a vyrovnán oblouk, vedoucí pod Hradištěk. Přes nově vybudované koryto k Vápenkám byl postaven most. Bečva zůstala v podstatě hranicí Černotína s katastry Skaličky a Ústí, jen v polní trati Kuče (oblouk pod Hradištěk) zůstala hranice s Ústím totožná s původním korytem Bečvy.

K územním změnám na černotínském katastru v devatenáctém století patří stavba mlýna s náhonem a splavem v roce 1864. Mlýn využil výškového rozdílu mezi hladinou Bečvy ve Skalách a Hluzovským potokem Pod kúty. Vzdutí hladiny zajistil splav a regulaci vody v náhonu stavidlo. Vtok vody do náhonu stěžovalo usazování štěrku. Náhon ústí do Hluzovského potoka. Dodatečně, po první světové válce, byl náhon vyveden přímo do Bečvy.

Druhá polovina devatenáctého století se vyznačuje rozšiřováním sítě státních drah. V roce 1884 byl zahájen provoz železnice Hranice – Valašské Meziříčí (Krásno). Trať, procházející údolím Bečvy, zamezila v Černotíně průtok řeky pod Skalku a rozdělila polní trať Luhy a Jezera. Na Vápenkách bylo zřízeno nákladní nádraží Černotín – Kelč, po levé straně Hluzovského potoka zastávka Černotín. Při vjezdu do Skal v roce 1888 odbočovala vlečka k odvozu těženého vápence a štěrku. Mezinárodní politická situace v třicátých letech dvacátého století přinesla potřebu lepšího spojení západní části státu se Slovenskem. Vznikla potřeba přebudovat trať na dvoukolejnou s přímým spojením na Púchov. Na černotínském katastru došlo k řadě změn. Těleso tratě bylo rozšířeno a zvýšeno zvláště v prostoru Pcháčí, vytěžen vápencový koridor ve Skalách, zrušeno nádraží Černotín – Kelč, na navážce vystavěno nádraží Teplice s podjezdem pro silnici do Hranic a vystavěna přímá silnice podél trati k mostu na silnici do Bystřice p.H. Území teplického nádraží bylo vyčleněno z katastrálního území Černotína. Černotínská zastávka byla přeložena na pravý břeh potoka. Provoz byl zahájen 17.10.1937. Navážka trati je z důlní hlušiny z ostravských hald. Obsahuje ještě asi dost uhlí, protože se jižní část nadjezdu u zastávky v roce 2007 vznítila. Farář msgr. Štěpán Čech poznamenal v roce 1937 do farní kroniky, že nadjezdy jsou rušivým prvkem v krajině.

Stejnou příčinu jako stavba dvoukolejné trati měla stavba dálkové silnice z Hranic přes Valašské Meziříčí a Rožnov na Slovensko. Silnice v podstatě kopíruje železniční trať. Proťala dolní konec Černotína a přes Skály postupovala na Valašské Meziříčí. Stavba byla zahájena v roce 1938 a v dalším roce se urychleně připravovala na sprovoznění. Válečný význam silnice se ukázal brzy před napadením Polska německou armádou v létě 1939, kdy po silnici proudily kolony německých motorizovaných jednotek, obkličujících ze slovenské strany Polsko.

Geologickou kostru území Černotína a Hluzova tvoří prvohorní devonský vápenec a třetihorní pískovec. Obojí horniny mají mořský původy v časově vzdálených obdobích a rozdílných podmínkách. Své uplatnění nacházely od vzniku obou vesnic při výstavbě domů. Na velkých stavbách se uplatnily od první poloviny devatenáctého století.

Stavba Ferdinandovy severní dráhy přes Hranice po roce 1840 vyžadovala překlenutí údolí Veličky. Ke stavbě viaduktu byl použit černotínský pískovec z obecného pozemku Na drahách v lokalitě Potoky. Vzniklý koridor byl do začátku dvacátého století zastavěn domky. V roce 1912 tu byla postavena silnice, spojující Černotín s Hluzovem, která byla dále prodloužena do Špiček. Pískovec z tohoto prostoru měli právo těžit pro stavební účely na parcele u zrušeného čísla 50, patřícího Závěšickým.

Ladislav Valenta